Křižník Potěmkin

ANALÝZA: Křižník Potěmkin (režie: Sergej M. Ejzenštejn, 1925) – MILAN HAIN –

1905–1925

Sergej Michajlovič Ejzenštejn, rodák z lotyšské Rigy, se k filmu dostal oklikou přes divadlo. Po studiích architektury a japonštiny a krátkém působení v Rudé armádě se stává vůdčí osobností První dělnické scény Proletkultu. Tam působí jako scénograf a režisér a největší rozruch způsobuje svou verzí Ostrovského hry I chytrák se spálí z roku 1923. Její součástí byla i krátká filmová vsuvka Dněvnik Glumova, jež znamenala Ejzenštejnovu první praktickou zkušenost s filmovým uměním. ¹ Svůj celovečerní debut s názvem Stávka natáčí o dva roky později a již v něm jsou patrny zárodky jeho novátorství – vyloučení individuálního hrdiny a soustředění se na dav, inovativní práce se střihem a kamerou (první spolupráce s kameramanem Edouardem Tissém).

Právě na základě úspěchu Stávky nabídl Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany (ÚV-VKS) sedmadvacetiletému tvůrci režii snímku připravovaného k výročí revoluce z roku 1905, během které se lid začal poprvé výrazněji bouřit proti carskému režimu. Revolucionářka Nina Agadžanová-Šutko napsala několikasetstránkový scénář, který (vzhledem k rychle se blížícímu datu oslav) nebylo možné realizovat v plné šíři. Ejzenštejn se proto rozhodl vyjádřit podstatu revoluce prostřednictvím jediné epizody – vzpoury na křižníku Kníže Potěmkin Tauridský, ke které došlo v červnu 1905 v oděském přístavu.

Skutečný křižník Potěmkin; zdroj: en.wikipedia.org

Natáčení probíhalo v druhé polovině roku 1925 v Sevastopoli. Film musel být v prosinci hotov, aby mohl být zahrnut do hlavního bloku oslav. Skutečný křižník Potěmkin již několik let neexistoval, a tak byla použita jiná loď s názvem Dvanáct apoštolů. Ejzenštejna a jeho pomocníka Grigorije Alexandrova (jenž se později stal také úspěšným režisérem ²) čekala náročná práce při organizaci davových scén, ve kterých místy účinkovalo až 10 000 statistů, převážně námořníků a sevastopolských obyvatel.

Snímek byl hotov včas – premiéru si odbyl 21. prosince ve Velkém divadle v Moskvě. Doma byl přijat velmi vřele, to samé se ale vzhledem k jeho revolučnímu obsahu pochopitelně nedalo čekat od zbytku světa. V některých zemích byl zakázán úplně, jinde jej uváděli pouze v cenzurovaných verzích. To byl případ i Československa, kde jej diváci mohli poprvé zhlédnout v říjnu 1926. V roce 1950 se do našich kin vrátil – tentokrát v původní (režisérské) verzi. Od té doby zažil obnovenou premiéru ještě dvakrát – v roce 1964 a naposledy vloni v rámci Projektu 100.

Vzpoura ve stylu antické tragédie

Ejzenštejn se při koncipování snímku zhlédl v antických vzorech. Nejenže vzorně dodržuje všechny tři aristotelovské jednoty (místa, času, děje), dokonce příběh rozdělil do pěti dějství, která sama tvoří uzavřené celky a dohromady přesně kopírují strukturu klasické antické tragédie. Nebude jistě na škodu, když se na ně podíváme detailněji.

1. Lidé a červi (expozice)

zdroj: en.wikipedia.org

Začíná se rodit konflikt mezi námořníky a velitelským sborem. Posádka křižníku upozorňuje na zkažené maso, které se jen hemží červy. Přivolaný lékař však k velké nelibosti námořníků sděluje, že maso je poživatelné.

2. Drama na lodi (kolize)

Kapitán dává rozkaz, aby předstoupili ti jedinci, kteří si stěžují na kvalitu jídla. Skupinka „vzbouřenců“ je přikryta bílou plachtou, čeká se na rozkaz k popravě. Vojáci, kteří mají své „bratry“ zabít, váhají, až nakonec vypukne vzpoura celé posádky křižníku. Umírá jediná postava filmu známá svým jménem – voják Vakulinčuk.

3. Mrtvý burcuje (krize)

Třetí jednání je lyričtější – tvoří jakousi cézuru, zklidnění. Děj je přenesen na břeh – lidé se loučí s mrtvým Vakulinčukem. Klid postupně přechází v rozvášněnou nesouhlasnou reakci.

4. Schody v oděském přístavu (katastrofa)

Na jedné straně se shromažďuje solidární lid, na straně druhé ozbrojení vojáci. Začíná jedna z nejslavnějších (a nejcitovanějších) sekvencí v historii kinematografie – masakr v oděském přístavu. Blíže si ji popíšeme o několik řádků níže.

5. Střetnutí s eskadrou (epilog, katarze)

Křižníku je admirálskou eskadrou umožněno vyplout na moře. Posádka Potěmkina vítězí bez jediného výstřelu.

Narozdíl od klasické tragédie však Ejzenštejn hrdinou snímku nečiní jednu konkrétní osobu – v souladu se záměrem ÚV-VKS natočit film o rodícím se kolektivismu je jím celý dav. Jak už jsem se zmínil, ve filmu padne jediné jméno. Další hrdinové, pokud se o nich vůbec dá takto mluvit, zůstávají v anonymitě. Stávají se buď součástí davu, nebo jsou využiti jako typy. V práci s davem dodnes Ejzenštejn nenašel konkurenci. Davové scény patří k nejpůsobivějším v celém filmu. Masy lidí se přelévají z jedné strany na druhou, často vidíme dvě skupiny pohybující se proti sobě, čímž se jinak statický záběr stává dynamickým a zároveň je vytvářeno napětí.

Tajemství montáže

Hlavními prostředky ke zdynamičtění snímku se však stávají kamera a střih. Edouard Tissé často mění úhly kamery, střídá kompozičně přesné celky s dramatickými detaily a vytváří tak spoustu třecích ploch, které diváka ani na chvíli nenechají v klidu. Střih si vzal na starosti sám Ejzenštejn, aby mohl uvést v praxi svou slavnou teorii montáže atrakcí, načrtnutou již ve Stávce. Atrakcí se stává každý agresivní moment (v tomto případě vyplývající ze střihové skladby), který v divákovi vyvolá silnou psychologickou reakci. Taková atrakce působí jako šok, který neomylně zasáhne diváka a donutí jej nějakým způsobem zareagovat. Nejsnadnější bude uvést konkrétní příklad. Ve scéně na oděském schodišti vidíme starší ženu s brýlemi, jež pozoruje jedoucí kočárek s dítětem uvnitř. Nejprve sledujeme kočárek, který se má každou chvíli převrhnout, následuje detailní záběr vojáka, kterak se se zuřivým výrazem ve tváři ožene šavlí. Následující záběr nám pak ukazuje onu starou ženu – její nakřivo posazené brýle jsou rozbité a z jednoho oka jí teče proud krve. Ani jeden ze záběrů není delší než dvě vteřiny.

Ejzenštejn si velmi dobře uvědomoval, že právě střih je tím prostředkem, který film odlišuje od ostatních umění – proto se teorii střihové skladby soustavně věnoval. Významotvorný není jen každý záběr sám o sobě, nových významů lze dosahovat i jejich vzájemným spojováním. Ejzenštejn například střihově propojil tři statické záběry lvů v různých pozicích, čímž vytvořil iluzi pohybu. Střih má moc diváka ovlivňovat a přesvědčovat ho o pravosti něčeho naprosto iluzorního.

zdroj: en.wikipedia.org

Právě přibližně sedmiminutová „akční“ sekvence na schodišti je důkazem, jak lze divákem manipulovat. V reálném čase by masakr trval jen zlomek doby, kterou zabírá ve filmu. Sledujeme totiž několik minipříběhů, které ve skutečnosti probíhají současně: oděský lid se shromažďuje na schodech, aby pozdravil námořníky z Potěmkina. Náhle se však na vrcholu schodiště objeví siluety vojáků s nabitými puškami. Propukne chaos a lidé se zděšeně rozběhnou po schodech dolů. Mezitím vojáci sestupují jen velmi pomalu a rozvážně. Zazní první salva. Mezi postřelenými je i malý chlapec. Jeho matka si jej po chvíli všimne, vrací se k němu, zvedá jej do své náruče a předstupuje před vojáky s prosbou o zastavení palby. Vojáci, vrhající hrozivé dlouhé stíny, její žadonění ignorují a zastřelí i ji. Dole zatím dav naráží na kozáky na koních, kteří jsou rovněž nemilosrdní. Lidé padají na zem pod kopyta koní a mnoho z nich tam nachází smrt. Nahoře se další obětí stává žena, jež při pádu na zem postrčí kočárek, který se začne nezadržitelně řítit směrem dolů. Přihlížející, mezi nimi i stará žena s brýlemi, nejsou schopni nic udělat. Kočárek dorazí až dolů a převrátí se. Ejzenštejn střídá celky schodiště s detaily vyděšených tváří, kamera nezůstává statická – často například kopíruje úprk davu po schodišti dolů. Celá sekvence je skutečně dechberoucí a dosud neztratila nic ze své působivosti.

Němý film, ale…

Za 80 let od natočení snímku se našlo již několik odvážných skladatelů, kteří Potěmkina opatřili hudebním doprovodem. Jedním z prvních byl Edmund Meisel, německý skladatel, jehož skladby však ve 20. letech vyvolaly poměrně kontroverzní reakce. V polovině století se o další kompozici postaral Rus Nikolaj Krjukov, v 70. letech byly jako hudební doprovod využity symfonie Dmitrije Šostakoviče. Naposledy k němu hudbu složili členové populární skupiny Pet Shop Boys.

Nejlepší film všech dob?

Právě takovou nálepkou se může Křižník Potěmkin pyšnit už necelých 50 let. V roce 1958 mu ji na Světové výstavě v Bruselu přidělili filmoví kritici a historikové. V nedávné anketě Filmové dědictví (kterou iniciovala Asociace českých filmových klubů) obsadil mezi němými filmy druhé místo v hlasování odborníků a třetí pozici v hlasování veřejnosti. Ještě nikdy nechyběl v první desítce ankety o nejlepší film, kterou každých deset let pořádá odborný britský časopis Sight & Sound. A tak bychom mohli pokračovat ještě na několika stranách. Žádný žebříček však ani zdaleka nemůže postihnout, jakou roli v historii kinematografie tento film sehrál.

DVD

Asociace českých filmových klubů nám před rokem umožnila zhlédnout Ejzenštejnovo mistrovské dílo na velkém plátně, díky společnosti Levné knihy si jej nyní můžeme pustit v pohodlí našich domovů. Film vydala ve dvoudiskové edici na DVD – první disk obsahuje původní verzi s hudebním doprovodem Dmitrije Šostakoviče, na druhém disku najdeme cenzurovanou verzi s hudbou Nikolaje Krjkukova. Autorkou již tradičního textu uvnitř krabičky je tentokrát Pavla Bergmanová. Pokud o film máte zájem, připravte si 150 korun. Křižník Potěmkinza ně zcela nepochybně stojí.

Křižník Potěmkin
Broněnosec Poťomkin
Režie: Sergej M. Ejzenštejn
Scénář: Nina Agadžanovová-Šutko
Kamera: Edouard Tissé
Střih: Sergej Ejzenštejn
Hrají: Alexandr Antonov, Vladimir Barskij, Grigorij Alexandrov, Michail Gomorov, Ivan Bobrov, Alexandr Levšin a další
SSSR, 1925, 72 / 65 min.
na DVD v prodeji od 21.9. 2007, Levné knihy

Odkazy
plná verze filmu ke zhlédnutí
HAVRADOVÁ, T. Metamorphosis Křižníku Potěmkin. Cinepur č. 43, leden 2006. Dostupné z <http://www.cinepur.cz/article.php?article=947>
GRACE, H. Battleship Potemkin. Sences of Cinema. Dostuné z < http://www.sensesofcinema.com/contents/cteq/00/4/potemkin.html>
ROGER, E. The Battleship Potemkin (1925). Dostupné z < http://rogerebert.suntimes.com/apps/pbcs.dll/article?AID=/19980719/REVIEWS08/401010302/1023>

Literatura
Ejzenštejn, Sergej Michajlovič. Kamerou, tužkou i perem. Praha: Orbis, 1961.
Ejzenštejn, Sergej Michajlovič. Paměti. Praha: Odeon, 1987.
Hadravová, Tereza. Metamorphosis Křižníku Potěmkin. Cinepur, leden 2006, roč. 14, č. 43, s. 58.
Kopaněva, Galina. Křižník na vlnách času. Filmové listy, 2006, speciální číslo k přehlídce Projekt 100, s. 2.
Prokopová, Alena. Vícekrát vidět odéské schodiště. Film a doba, 1995, roč. 41, č. 1, s. 8-9.
Toeplitz, Krzysztof Teodor. Chaplinovo království. Praha: Mladá fronta, 1965, s. 78-92.

Pozn.:

1. na jevišti se spustilo plátno, na které byl tento krátký snímek promítnut[zpět]
2. s Ejzenštejnem ještě spolupracoval na filmech Deset dnů, které otřásly světem (1927), Generální linie (1929), krátkém, již zvukovém filmu Sentimentální romance (1930) a nedokončené fresce Ať žije Mexiko (1932), kterou v 70. letech zrekonstruoval pro kina; ve své samostatné režijní práci se věnoval hlavně komediální tvorbě[zpět]